Jistě, íránský generál Suley-i-mání byl nepřítel Spojených států. Těch si ostatně umně vyrábí čím dál tím více. Ano, stál za nasazením jeho jednotek Quds (určených právě k operacím mimo Írán) v konfliktech celého regionu. Což ale dělá každá regionální mocnost, natož velmoci, Spojené státy jistě nejvíce ze všech. Stál ovšem i za útoky, které je možno nazvat teroristickými. A tak ho zabili. V důsledcích je jedno zda si to zasloužil, jestliže exekuce proběhla s pravděpodobností hraničící s jistotou za hranou práva. A za nešťastné a vlastně úplně hloupé lze považovat především provedení celé akce.
Podle všech informací to bylo rozhodnutí rychlé, přičemž záminku mohlo hrát napadení americké ambasády na konci loňského roku, ke kterému došlo v odvetě za kontroverzní útok USA na pozice skupiny Katáib Hizballáh. Ten následoval po raketovém útoku kohosi (Američané viní zmíněnou skupinu) na iráckou základnu u Kirkúku.
Američané se tedy rozhodli záležitost vyostřit spektakulárním zabitím jednoho z nejvlivnějších představitelů Íránu. Zabili ho v cizí zemi, bez vědomí vlády té země, na mezinárodním letišti, vojenským útokem. A i nadále roztáčí spirálu, když varuje, že případný íránský útok na občany nebo zařízení Spojených států bude mít za následek odvetu, která může být nepřiměřená (zde). Ale jakou jinou reakci mohli čekat? Írán nemůže jen tak přejít zabití svého snad nejvýznamnějšího důstojníka. Zvláště když je nálada dále živena bouřemi v obou zemích, i Íránu. Zatím lze sledovat jen zdrženlivé náznaky. Výzva iráckého parlamentu (například), na niž president Trump reagoval opět jen hrozbou, tentokráte sankcemi. Prohlášení státních činitelů Íránu o připravenosti k odvetě. Oficiální vypovězení závazků vyplývajících z, byť v praxi již mrtvé, jaderné dohody z roku 2015. To je ovšem jen naprosto očekávaný začátek. Jenže bohužel nezdá se, že by Spojené státy měli v rukávu jinou než opět eskalační strategii. A nevypadá to, že by ani kdokoli jiný s patřičnou autoritou měl snahu zasáhnout a situaci uklidnit.
Nezabili jen nějakého vojáka, zničili silný symbol. A škála možných scénářů reakce je široká, od lokálních akcí proti americkým vojákům, přes útoky na americké spojence v regionu (zvláště Izrael), zvýšení aktivit v Hormuzském průplavu, vyvolání nepokojů v muslimských enklávách západních zemí, až po organizaci útoků po celém světě, včetně Evropy. V každém případě jsme se opět hnuli směrem úplně opačným, než je mír a stabilita v tak výbušném regionu, potažmo i kdekoli jinde.
Je nepravděpodobné, že by president Trump sám o sobě učinil natolik závažné rozhodnutí naprosto svévolně, nečekaně či impulsivně. Tak rozhodovací proces na nejvyšší úrovni neprobíhá. Navzdory krajně liberálním mediím hlavního proudu, které by nám rády takovou představu vnutily (kupříkladu New York Times). Zjevně jde o prosazení vlivu jestřábů dobře zakopaných ve státních administrativě Spojených států. Těch neokonzervativních jestřábů, kteří svou bezohledností již dokázali destabilizovat půl zeměkoule od Afghánistánu přes Blízký východ až po severní Afriku. Přesně těch, kteří mají pocit, že při prosazování zájmů své země nemusí brát ohledy na nic a nejméně snad na mezinárodní právo.
Jenže takhle se bezpečnější svět vytvářet nedá.